Tomáš Stráník

Tomáše Stráníka nominuji na Cenu Jana Opletala za to, že nezůstal stranou.

Ve chvíli, kdy se začalo rozhodovat o budoucnosti médií veřejné služby, se se skupinou dalších studentů rozhodl, že nestačí jen sledovat, co se děje, a komentovat to. Vznikla iniciativa Média nedáme!, která upozornila na to, že debata o veřejnoprávních médiích není jen debatou o penězích. Je to debata o jejich nezávislosti, o svobodě veřejné debaty a o tom, jaké informace budou mít lidé v této zemi k dispozici.

Tomáš se přitom nestal jen jedním z lidí, kteří iniciativu podepsali. Vzal na sebe velkou část práce, která není zdaleka tak vidět jako samotné veřejné vystoupení: organizování, komunikaci, propojování lidí, jednání s odborníky, médii i dalšími iniciativami. Pomohl z původního studentského nápadu vytvořit skutečnou občanskou iniciativu, která dokázala oslovit mladé lidi napříč Českou republikou.

A hlavně u toho nezůstal. Pokračuje dál, ve svém volném čase, bez jistoty, že za to někdy dostane jakoukoli odměnu nebo uznání. Propojuje se s dalšími iniciativami a odborníky, hledá nové cesty a snaží se svou práci neustále posouvat.

Možná ještě důležitější než samotný rozsah jeho aktivity je způsob, jakým ji dělá. Tomáš nepropadl spasitel­skému komplexu. Nemá pocit, že jedině on ví, jak zachránit demokracii nebo média. Naopak si pokorně vyslechne každého, kdo mu poradí, jak svou práci dělat lépe. Umí se ptát, přijmout kritiku, učit se a přizvat k práci další lidi. To může znít jako samozřejmost, ale ve veřejném prostoru to samozřejmé není.

Právě proto v jeho angažovanosti vidím něco, co silně připomíná odkaz Jana Opletala. Rozhodnutí převzít odpovědnost ve chvíli, kdy by bylo mnohem jednodušší říct si, že to za nás vyřeší někdo jiný. Právě tak podle mě vypadá občanská odvaha, která má smysl i dlouho poté, co se kamery vypnou a potlesk utichne.